na Blog.cz

Smích.

Zásek.

Smích.

A zase.... zásek.

Smích.

A řach.

Obrovská záře a všechno se propadá.

Země se za mnou kamsi hroutí a já tam jen tak stojím.

Zoufalá, bezradná.

Na dně vlastního dna.

Hluboko na dně duše.

Sevřená schýzou a spoutaná hloupostí své nespoutané mysli.

Chci pomoc, chci utéct.

Obejmout. Nic víc.

Ale nikdo mi nepomůže.

Pro někoho noční můra, španělská vesnice. Pro jiného však zdroj nekonečné inspirace, tvárná múza a studnice poznání našich kořenů. Kořenů, které nás spojují v jedno. V jeden český kmen. A to bez ohledu na naše odlišnosti. Mateřština smaže všechny stupnice a tóny. A naladí nás všechny na stejnou notu (To, že nejsme na ten samý tón naladěni i v jiných ohledech.... to nechme stranou)

Myslíme česky, na české pivo a české dívky (a chlapce).

Mluvíme česky, hádáme se česky, mlujeme česky, ačkoliv si to poslední dobou necháváme kazit všudy přítomnými amerikanismy.

Snažíme se i psát česky, i když ně vždy nám to tak docela nevychází.

Stále dokola si jen něco nalhávám. Sobě, okolí,celému světu.Hraju si na silnou a sebevědomou.

Předstírám, že jsem nad věcí. Nejsem. Život mi nastavuje nelítostné zrcadlo. Přímo před oči.

Chtěla bych, aby se odraz v něm mýlil, aby klamal. Jenže se nemýlí. Je pravdivý, až to bolí.

A má idea neohrožené Anči se mění v dým. Dým z jejích naivních snů, co se nikdy nesplní.

Zmítají se v plamenech.Časem shoří na troud. Nezbyde z nich nic. Vzpomínky, možná.

Spadla jsem snad nohama na zem ? Zlomila si je ? Či se jen cosi láme podemnou ?

Že by větev ? Nebo se kácí celý strom ? Možná z toho stromu jenom padá listí.

Padá a naroste nové.Dospělejší.A strom sílí, zapouští své kořeny.Hlouběji...

Ale jen pozvolna. Ne tak hluboko, aby ho nezvládl vyvrátit poryv větru.

Mám strach. Strach z vichřice. Lehko by mne mohla někam odvanout.

Tam, kam nechci. Anebo chci ? Nevím, jsem stále jen malé dítě.

Začátek letošního roku stál opravdu "za to". Ještě teď mi z toho všeho jde hlava kolem - dny minulé jsem do brzkých ranních hodin trávila nad učebnicemi, volná odpoledne protrpěla uvězněná v nejrůznějších dopravních zácpách a kalamitkách. Nu a večer... to už jsem toho měla obvykle za celý den  vážně po krk. Doslova jsem padla vyčerpáním. Ovšem nespala (což byla zásadní chyba, má životo-správa utrpěla veliký otřes). Naopak jsem se snažila dokopat  alespoň k něčemu. Což povětšinou končilo maximálně tak nějakou knížkou nebo dokumentem (případně HIMYM, to je taky takový dokument... svým způsobem :)). Doháněla jsem to často po 12té hodině - je až podivuhodné, že jsem se ,tak unavená, byla schopna něco naučit.

Ráda se jednou za čas uchyluji k rekapitulování věcí minulých. Potřebuji si v hlavě utřídit všechny dojmy, myšlenky, pocity, prožitky.... a který jiný den by byl pro "generální úklid hlavy" vhodnější, než-li Nový rok ? (Mimochodem ... Jen to nejlepší do roku 2011 přeji ;) )

Ačkoliv na mě pořád doléhají dozvuky silvestrovských oslav (byla jsem na tekno akci.... a to vám povídám, byl to snad ten nejlepší "koncertní" zážitek minulého roku) a nějakého racionálního úsudku prakticky nejsem schopná, stejně se o jakous-takous rekapitulaci pokusím. Budu se zase pro jednou řídit čistě svým srdcem - ostatně jaký jiný orgán by měl tu moc, vybrat nejkrásnější střípky minulého roku, že. :)

Vždy mě hrozně lákaly staré, opuštěné a ladem nechané budovy, na nichž se jejich letitost již začala zřetelně podepisovat. Je v nich taková zvláštní poetika, zapomenutá krása....  tak inspirující... nechám se snat pro chvíli unášet vlastním proudem myšlenek...

Následující fotografie jsou pořízeny v areálu bývalého sanatoria v našem městě, Kostelci nad Černými lesy. Jak jinak, než... nelegálně. (Z jakého důvodu město zrušilo zdejší vyhlášené, nádherným parkem obklopené, sanatorium, do něhož se jezdili léčit lidé mající probémy s plicemi z celé ČR, to vážně netuším. Upřímně řečeno, nemám ani náladu ani sílu to nyní řešit. Leč... blbost je věčná)

A tady taková špetka nostalgie... Metallica a její Welcome Home (Sanitarium). Kdysi jsem tuhle píseň milovala. Dle mého je nádherná... a co více by se hodilo k tomuto tématu, že.

Sleduju to už od října. Obchody se pozvolna začínají plnit kýči a zlevňuje se všechno od kalendářů na rok 2010 (ne, nedělám si srandu) po CD Ivety Bartošové. Zkrátka ať vejdete kamkoliv, jste obklopeni krámy, které se za celý rok nepodařilo prodat. A také všudy přítomným duchem současných Vánoc - nakup nejdráž, sežer nejvíc. Jak jinak, že. Pravá vánoční atmosféra. Možná by bylo ještě záhodno vzpomenout si na příbuzné, jenž jste neviděli přes pět let. Popřání hezkých svátků vám přeci nic neudělá a emailem to je dokonce i zadarmo. Za to však budete v očích tetičky X hezcí, třeba vám za pár let přijede na svatbu. (Budete-li se tedy chtít oženit/vdát... ehm. )Pak už vám nebude vůbec nic bránit v tom, abyste sebou plácli na gauč, zapli televizi a strávili celé Vánoce sledováním duchaplných amerických santa-slátanin a požíráním cukroví.

Vánoce takový český "normální" rodinky, ne ?

Na výtvarce máme takovou celoroční práci (překvapivě se to nazývá ročníková práce) na téma libovolné období v historii umění. Chtěla jsem si zahrát na "revival" Wiliama Turnera, leč nakonec jsem skončila pouze u letmé inspirace. Jednak se mi nechce vykrádat o mnoho talentovanější, mrtvé umělce a druhak chci vyvořit něco SVÉHO. A tak jsem se od Měsíce dostala ke Slunci a od přístavu k lesu...

Nejsem excelentní malíř. To ani náhodou. Maluju dost průměrně, jen mě to zkrátka baví.

Nejedná se o detailně propracované obrazy. Jsou to pouze návrhy a črty.

Upřímně řečeno nevím, z jakého důvodu jsem si tento blog založila. Jak se znám, vydrží mi nanejvýš dva, tři měsíce. Jeden by si byl i řekl, škoda času ho ,na tak krátkou dobu, vůbec zakládat. Ale víte co ? Jsou tucty dalších způsobů mrhání drahocenými minutami (píši drahocenými, tudíž rozhodně nejsem zoufalec nemající nic na práci a zakládající blog z pouhopouhé nudy). Fakt je ten, že mi to blogování začíná chybět (jo,jo, nejsem žádnej blogovací zelenáč). Navíc se potřebuju vypsat, vyčistit si hlavu... jelikož jinak by mi má drahá škola vlezla na mozek asi úplně. Ne, rozhodně si teď nezačnu stěžovat jak že je to všechno těžké, jak mi to nejde a jak to nestíhám. Jednak bych na to neměla právo (JÁ jsem si vybrala školu, takže je to MOJE věc) a druhak by to vlastně nebyla pravda. Stíhat se to dá a těžké to je jenom v tom případě, že to necháte nějakou chvíli plavat, nu a pak najednou zjistíte, že vám jaksi ujel vlak... . Mě to zkrátka jen nebaví. Tedy... některé předměty samozřejmě (Přiznám si to na rovinu - nejsem dobrej matematik a fyzik ze mě asi také nebude. Ovšem komu z mých vrstevníků tyto dva předměty nečiní obtíže... přijde mi to skoro až jako generační syndrom.).